Řekni mi, co posloucháš, a já ti řeknu, kdo jsi.

18. září 2012 v 22:54 | An. |  Thoughts.
Ouky douky.
Víte co? Přihlásila jsem se do kurzů anglické konverzace s rodilým mluvčím, které jsou organizované u nás na škole. A víte, co to znamená? Že budu v pondělí trčet ve škole od sedmi hodin ráno do čtyř odpoledne. Což je... Devět vyučovacích hodin. A víte, co je ještě šílenější? Že z těch devíti hodin mám pět hodin angličtiny... To já jen tak, abyste si udělali obrázek o mém psychickém zdraví.

Právě jsem narazila na blog holky, která udělala "30 days song challenge" během jednoho večera. A já si vzpomínám, že o něco podobného jsem se už v minulosti taky pokoušela. (A ona už to taky dělala podruhé, vtipné, že?! Ne, já vím, že ne...)
A momentálně nemám co dělat...
A navíc je to super způsob, jak... Víte co... Když se vám bude chtít, můžete si toho o mě díky tomuhle seznamu hodně zjistit.
Už jsem dokoukala čtvrtou sérii skins a nová se mi nechce začínat. A literaturu jsem si prošla a víc času jí nehodlám věnovat, takže...
Jdu na to!

1. Moje oblíbená písnička: The Subways - Somewhere
Není to moje nejoblíbenější písnička. Nejspíš... Ale miluju ji. A ta instrumentální a 'Nananááá' část? Prostě zavřete oči, zvedněte ruce nad hlavu a houpejte se v rytmu...

2. Moje nejméně oblíbená písnička: Mista - Cash out
Nevím, jestli jsem někdy slyšela něco stupidnějšího. A pusťte si ten videoklip! Zůstanete poznamenáni po zbytek vašeho smutného života...

3. Písnička, díky které jsem šťastná: The Pretty Reckless - Just tonight
Těžké, těžké... Nejspíš bych našla i 'šťastnější' písničky, ale momentálně netuším. A tohle je písnička, ke které se neuvěřitelně ráda vracím a prostě... Just tonight!

4. Písnička, která mě rozesmutní: The Kooks - Seaside
Už jenom, když o ní píšu, tak se mi chce plakat... Miluju ji. Ale exMuž ji měl na budík. Vzbudila mě u něj doma. Tak nějak... pochází z úplně jiného světa.

5. Písnička, která mi připomíná osobu: Sto zvířat - Nikdy nic nebylo
Pražák, Pražák, Pražák!! Seděl u nás v obýváku, prozpěvoval si jí a já se mezitím pomalu smiřovala s tím, že ho neuvidím následující... nemožně dlouhou dobu.

6. Písnička, která mi připomíná místo: Mika - Any other world
Chorvatsko... Hvar... Rok 2008. Těžko říct, proč se mi to tak vrylo do paměti. Každopádně je to dokonalé místo. Teď už nenávratně.

7. Písnička, která mi připomíná událost: David Guetta feat. Rihanna - Who's that chick
Původně tady měla být jiná písnička, ale ano... Dám tady tenhle shit. Hladnovský ples...

8. Písnička, od níž znám všechna slova: Regina Spektor - Two birds
Jedna z miliónu. A je dokonalá, mimochodem. Ta písnička i Regina.

9. Písnička, na kterou tančím: Fun feat. Janelle Monáe - We are young

10. Písnička, u které usnu: The Cranberries - Cardell
Tábor... Ne, vlastně kdykoliv. Prostě. Prostě Cardell...

11. Písnička od mojí oblíbené kapely: Muse - Starlight
<3

12. Písnička od kapely, kterou nenávidím: Lunetic - Máma
Nějak jsem si nemohla vybavit nic modernějšího... Jakože jo, samozřejmě... Rytmus, Lady Gaga, blá blá blá... Ale tohle je prostě bezkonkurenční hovno.

13. Písnička 'Guilty Pleasure': DJ Antoine feat. The Beat Shakers - Ma chérie
Bože, neslyšela jsem ji snad věčnost! A taky Welcome to St. Tropez... No a co, bože?! Prostě mi připomíná ty dokonalé časy plesů a 'Evropa 2 party'.

14. Písnička, o které by nikdo nečekal, že ji budu mít ráda: Bára Hrzánová & Condurango - Druhá máma
Ta ženská je prostě dokonalá. Jo, znám ji osobně. Znám jejího syna. (Ten rozkošňáckej týpek hrající na basu.) A miluju je. Stejně jako jejich hudbu. Tečka.

15. Písnička, která mě popisuje: Muse - Blackout
This love's too good to last
And I'm too old to dream

This life's too good to last
And I'm too young to care

This life could be the last
And we're too young to see

Nic lepšího momentálně nevyhrabu... Prostě fuck what they think and live!

16. Písnička, kterou jsem mívala ráda, ale teď ji nenávidím: Delta Godrem - Together we are one
Ne, že bych tu písničku nenáviděla, ale... no... není to hrozný kýč?

17. Písnička, kterou slýchávám v rádiu: Train - Drive by
Jedna z těch... jarních.

18. Pínička, kterou bych chtěla slyšet v rádiu: Lana del Rey - Video Games
Sedím na kuchyňské lince, jím přesnídávku s piškotama a banán a chce se mi plakat štěstím.

19. Písnička z mého oblíbeného alba: Muse - Resistance
<3 krát nekonečno

20. Písnička, kterou poslouchám, když jsem rozzuřená: Placebo - Fuck you
Jenom si stoupněte před zrcadlo, zatněte pěsti, nasraně si zírejte do očí a poslouchejte text... Nejlepší terapie, jakou jsem za svůj život vynalezla.

21. Písnička, kterou poslouchám, když jsem šťastná: Two door cinema club - Eat that up it's good for you
Skáču, skáču, šílím, pištím!!

22. Písnička, kterou poslouchám, když jsem smutná: Lana del Rey - Dark Paradise
A vůbec celé to album. Depka, jak prase.

23. Písnička, kterou chci mít na svatbě: Annie Lennox - Into the west
Nad tím, co by mi mělo hrát na pohřbu přemýšlím docela často... Ale co na svatbě? To mě ještě nenapadlo... Nicméně tohle je písnička, která... Která je prostě... Jo, to bych si dokázala představit.

24. Písnička, kterou chci mít na pohřbu: Two steps from hell - Heart of courage
Nebo jakákoliv jiná písnička, od těhle neuvěřitelně talentovaných lidí. Nebo od Hanse Zimmera.
(Bože tohle jsem taky neslyšela tisíc let! Love it!)

25. Písnička, která mě rozesměje: Vojta Dyk - Čekám na Signál
"No my tu nebudem nikomu dělat debili, my u nás postavíme sloup, vysílací sloooup!"

26. Písnička, kterou umím zahrát na hudební nástroj: Deep purple - Smoke on the water
Řekněte mi... kdo to neumí vybrnkat na kytaru? Spolu se začátkem Nothing else matters to jsou jediné dvě věci, které umím.

27. Písnička, kterou bych chtěla umět zahrát: Hans Zimmer - What shall we die for
Soundtracky z pirátů byly odjakživa moje nejsrdečnější záležitosti. Láska.

28. Písnička, která mě nutí cítit se provinile: Ben E. King - Stand by me

29. Písnička z mého dětství: Lenka Filipová - V šálku čaje na Srí Lanku
Mimo jiné by se dala zařadit i do kategorie 'Píseň, o které by nikdo neřekl, že ji budu mít ráda', či jak to bylo.

30. Moje oblíbená píseň z loňského roku: Tomáš Klus - Chybíš mi


Děti... Tohle bylo kurevsky náročné! Možná jsem měla raději jít spát.
Takže prosím! Aspoň si to někdo pročtěte! Protože to prostě byla makačka...

Znavená
An.
 

Zjistila jsem, že jeden článek se jménem 'Táhni.' už tady mám...

17. září 2012 v 15:32 | An. |  Thoughts.
Muse - Megalomania
Jsem v klidu... Jsem v kidu... Jsem v klidu... Jsem v klidu...
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset...
Jsem v klidu!

Takže v prvé řadě... Tome? Najeď myší na takový ten působivý křížek v rohu záložky a klikni!

V sobotu se mi stala hrůzostrašná věc...

Myslím to vážně... Nečti!

Noční můra všech blogerů... Nebo minimálně těch, kteří na blogu nepíšou o tom, že jejich milovaná hérečka podvedla svého dokonalého přítele. Vážně... Prostě katastrofa. Mám hrozně hloupé kamarády. A bezcitné. A tak vůbec. (Varovala jsem tě...) Přišli ke mě domů. (Nezvaně, mimochodem!) A byli na mém notebooku a prostě... prostě... zjistili adresu mého blogu! Né vážně. Oukej, smířím se s tím, že ho čte Bětule. Stejně o mě ví všechno. A smířím se s tím, že ho čte někdo, koho sice znám, ale tak nějak hezky izolovaně. Ale nesmířím se s tím, že ho čtou lidi, se kterýma chodím do třídy a kteří znají prostě... prostě všechny! To není fér.

Tohle vždycky bylo moje útočiště. Můj kámoš, kterej je tak milej, že mi neodpovídá (A přesto svým způsobem reaguje.) a zároveň si vyslechne jakoukoliv blbost, kterou chci vypustit do éteru. I ty které vypustit nechci... Přesto to udělám. Protože vím, že to čtou jenom lidi, které neznám... Přesně v tom je to kouzlo! Že je neznám... Že oni neznají mě. Že to vidí zvenčí. Neví, jaká jsem. Moje ventilace neovlivní ničí pohled na mě samotnou. Lidi budou vždycky vědět jenom to, co jim řeknu a to nemusí být nutně i to, co cítím nebo co si myslím.
Naprosto mě děsí představa, že někdo (Jak říkám. Bětule je moje druhé já, ta se nepočítá.) o mě ví věci. Prostě věci. Že někdo ví o mých pocitech. A já stojím, dívám se tomu člověku do očí. A on to ví! Ať už to jsou sebebezvýznamější kraviny o tom, jak mě otec dokáže rozčílit během pěti vteřin, co je doma. (Což je pravda mimochodem... Doma je opravdu nádherně. A možná jsem hnusná a protivná a nepřístupná /Jo, to fakt jsem./, ale je mi to fuk. Prostě mě sere/ou!) Jsou to moje pocity. Nikdo nemá právo mě znát a vědět je, aniž bych mu to sama řekla.

A tak si říkám... Tak trochu riziko povolání, což? Jsem vlastně tak trochu blázen. Sebevrah, svým způsobem, víte co.
Píšu na blog. Píšu na blog věci, které nechci, aby někdy někdo zjistil... A píšu je na blog! Kde je může číst kdokoliv!
Jsem blázen.

A celkově... Chtěla bych být umělkyně. (Bože, ne, to zní strašně.) Chtěla bych... ehm... pracovat... uumm... být nějak umělecky zaměřená? Dejme tomu... A co je umění, když do něj nevložíte kus sebe samého? Nejsou umělci vlastně tak trochu nejotevřenější (a nejzranitelnější) lidi na světě? Ať už to jsou sebevětší introverti, nakonec světu stejně všechno vyklopí. Formou obrazu, fotky... A přiznejme si... Skladatelé a spisovatelé. Ti jsou tak trochu v prdeli.
Sama to znám. Něco píšu... Pak to čtu. A zjistím, že je to o mě. Vždycky je to o mě. Ale... Jo, u povídky můžu říct, že je to fikce. To už je fuk, že tomu někdo neuvěří.
Blog je něco jiného.
Takže tak.
Bože, vážně nenávidím, když se někomu svěřuju. Je to strašně... Jako by na mě ten člověk měl nějakou páku. Jako bych se mu odhalila nějakým strašně potupným způsobem!
Proto jsem nasraná, víš? Protože tohle je moje nejzranitelnější místo. A je fuk, jestli to víš jenom ty nebo celý zbytek světa. Prostě mě znáte. A zároveň vlastně ne. (A mimochodem... Minimálně Koniara už tady taky byl... :D)
A taky... Není ti to líto!

Asi jenom počkám, až je to přestane bavit...

Tak jsem si myslela, že jsem se s tím už smířila, ale vlastně mě to pořád štve.
A ne, není to hloupá maličkost! Vážně pro mě znamenalo hodně, že tohle místo nikdo neznal!

An.

Vlastně nechci být sprostá.

13. září 2012 v 15:08 | An. |  Fotográfie.
Bože, dělám to tak kurevsky ráda.
Spoustu věcí.
A spoustu špatných věcí.

Ale...
No. Ráda píšu věci, které lidi nechápou. Vyžívám se v tom, že si představím, že to někdo čte a vůbec mě nechápe. Asi si připadám... výjimečná.
Máte mě rádi?

Je to disgusting... exMuž a Mulatka. A nevím, jestli se mnou moji kamarádi souhlasí jenom proto, že jsou... no kamarádi a nebo proto, že si to opravdu myslí. Ale to je mi celkem putna. Vůbec mi jsou lidi nějak putna.
Mám svojí úchylku, víte co. Ne, vlastně nevíte! Počkat. Nemůžu vám to napsat.
Takže ti dva... Je vtipné to pozorovat zvenčí a taky trochu zevnitř. To jak se postupně dopracovávají k nějakému... vztahu? Těžko! Copak ani jeden nechápou, že jim to nebude fungovat? Ne, vážně! Neříkám to proto, že žárlím. (Vlastně už nedělám ani to. Spíš se mi chce zvracet. Jsem znechucená. Plná nenávisti a zloby. A považuju to za velmi dobré znamení. Krok kupředu.) Vy je neznáte, ale... Tohle prostě za žádnou cenu nemůže fungovat. Oni vůbec netuší, do čeho jdou. A vůbec... Mohla bych pořád dokola přemýšlet nad tím, že jsou totálně mimo. Ale co mi to přinese? Nic. A jim? Už vůbec nic. Ha. Nechť se s tím poperou sami.

Vlastně jsem to tak nějak pomyslně ukončila...
Mým včerejším výletem do IKEI (Je to naše tradice se Strachkvasem. Naše terapie. Způsob odreagování a relaxace.), kde jsem si koupila svíčku. Tu svíčku.
Víte jsem... Jsem neuvěřitelně materialistický člověk a k věcem si vytvářím až děsivé vztahy a vazby. Jsem trochu závislá na kravinách. (Kdybyste někdy viděli moji peněženku, pochopili byste.) A tahle svíčka... Koupila jsem si ji, když jsem byla s ním. Je oranžová. On mě naučil mít rád oranžovou. (Jedna z mála věcí, za které jsem mu ale vážně vděčná. A ne, vůbec to není divné.) Dokonale voněla. On ji měl doma taky. Bylo to komplikované... Jako ostatně skoro všechno mezi náma. Takže tak. Ta svíčka mě zažila. Zažila nás.
A včera jsem si koupila novou. A dneska oficiálně ta stará dohořela.
Jako bych to tak nějak tušila... Naposled jsem ji zaznamenala.


A tímto dohasla moje exMuž éra. Jasně, ještě nějakou dobu budu při pohledu na něj mentálně zvracet. Budu po něm chtít hodit tou židlí, se kterou mi pořád hapruje. Obzvlášť v případě, pokud budou s Mulatkou pokračovat v tom, co dělají. Ale už s ním být nechci. Už ho nemiluju. Už mi nevadí, že on nemiluje mě. Zkusím si zapamatovat toho kluka, kterého jsem znala kdysi.

Ta svíčka zhasla. A já ji dorazila.

An.

 


Ááá, fuck it for Chris!

10. září 2012 v 20:15 | An. |  Fotográfie.
Ééénd, híír uí gou!
Započala škola a zde je oficiálně první článek ve školním roce 2012/2013, který píšu místo toho, abych se učila něco, co potřebuju... A záměrně.
A navíc... Už jsem projela tři kapitoly posmolené fyziky, takže si teď dávám oddych.

Nicméně.
Haha, kdybyste viděli tu profilovku, kterou si teď suverénně nastavil exMuž, nejspíš byste (stejně jako já) padli smíchy. Prostě... Bože, lidi, on je totální vůl. Momentálně jsem fakt šťastná, že už s ním nemám nic společného a že se za něj nemusím stydět. (Ale stejně mi bylo na zvracení, když s uh, huh... s Mulatkou šli... někam do pryč. Spolu. No...)
A taky možná umřu.
Jak jsem pořádala v sobotu tu akcičku u nás doma, tak jsme velmi velmi inteligentně šli v noci koupit pití do hladového okna, ve kterém prodávají čepovaný rum. Ano. V té době jsem nevěděla o těch nebožácích, kteří momentálně umírají nebo slepnout v důsledcích otravy methylalkoholem, který se objevil v čepovaném chlastu. Ale nebojte... Kdybychom k nim patřili, tak už by se to na nás za prvé projevilo. A za druhé, žádné příznaky nemáme. Pěkně jsem si to nastudovala...
Sice (a to bylo opravdu děsivé, věřte mi) nám bylo dneska ve škole všem tak nějak divně a blbě (A nutno podotknout, že placebo to nebylo! V té době jsme pořád ještě žili ve sladké nevědomosti.), ale i tak. Přece všichni neumřem, no ne?

A protože tenhle článek nevznikl v důsledku mé kreativní potřeby se vypsat, ale pouze proto, abych mohla dělat něco (cokoliv) jiného, než se učit fyziku, tak vám tady hodím aspoň fotku.
Je z posledního týdne prázdnin. Nudila jsem se. Měla jsem sentimentální náladu. Nebylo co jiného dělat. Tak jsem přinutila bratra, aby si sundal všechny svoje stylové náramky, načmárala mu na ruce text jedné z mých nejoblíbenějších písniček... A... a... no to je všechno. Pak jsem to vyfotila.

A abyste věděli podtext. Tyhle věty pro mě znamenají fakt hodně. Stejně jako ta píšnička. Protože, ať se děje, co se děje, stejně tady nakonec je. Ta písnička... Já myslím, že každý takovou máme.
Takže tak. A chtěla bych si přesně tohle nechat vytetovat.



An.

P.S. Už jsem psala, že se nám narodila čtyři koťátka? Ne? Boží co?! A víte, co není boží? Že dvě umřela... To já jen tak. Abych vám něčím mohla zkazit tenhle duchaplný článek.

Jsem zkažen.

9. září 2012 v 16:02 | An. |  Thoughts.
Asaf Avidan - One day
Nějakej Jeruzalémec. Je to fakt hloupá písnička. Ale co už. Trochu jsem na ní závislá.

Proč?! Jsou vždycky největší kalby u nás doma? Zatraceně, kdo to má uklízet?!?!

Óó, moment. Pán mě nutí přidat fotky na fejsbuk. Vteřinečku...

Uf. Hotovo.
Noo... Ne, nechápu.
One day baby, we'll be old and think of all the stories that we could have told.
Proto to dělám?
Ne, proto ne. Áááále fak it. Prostě jsem mladá. To, že líbám až moc lidí, ještě neznamená, že jsem... děvka... Že? O tom, jak jsem poslední dva dny prázdnin trhla rekord... Haha! Včera jsem trhla nový! Čtyři lidi za jednu noc a z toho jenom dva byli kluci. Haha. Trošku v prdeli.
Tak jsem si dala cíl, víte?
Od teď se nebudu líbat s nikým, s kým vážně nechci nic mít. Včetně mích kamarádek.
Ani trochu se mi nelíbí ten člověk, který se ze mě stává... Ok, ne, to kecám. Trošku se mi líbí. To, že mi lehce stouplo sebevědomí rozhodně zapírat nebudu. A taky... Já nevím. To s líbáním vůbec nesouvisí, ale poslední dobou poznávám nové lidi. A konečně se mi plní sen a já se vymaňuju z té škatulky utvořené naší třídou, kdy jsem neměla žádné jiné kamarády než ty ze školy. A to se mi hodně líbí. Hodně moc.
Je to takový pocit zadostiučinění. Už nejsi ta malá asociální holka. Umíš se bavit.
A víte co? Mám se fakt divně. Praží tady na mě oknem slunko. Venku je dokonale. Celou noc jsem nespala, chlastala, nemyla se a stejně si připadám hezká. (V rámci mezí.) Chatuju tady s různými lidmi, píšu překvapivě inteligentně a snažím se vyčistit si hlavu, ujasnit si, co chci, co bych chtít měla a tak vůbec.
A seru na to!
Fuck it!
Jdu se dívat na Skins.
Neumím ani popsat, jak se cítím. Cítím se divně, chápete?!?!
Nechápete.
Serte na to.

An.

Cause our love, WILL be forever! ♥ Muse ♥

6. září 2012 v 18:29 | An. |  Thoughts.
We will be victorious!

Mám chuť jen tak sedět, nechat si ty decibely hudby narážet do ušních bubínků, mít vlasy v obličeji a vůbec nic neřešit.
A počkat... ?
Přesně tohle já dělám!

I want to satisfy the undisclosed desires in your heart...

Ano, ano. Sedím v pokoji, naposlouchávám si Muse na listopad a neřeším!

Neřeším školu.
Neřeším exMuže.

Yeah, you'll burn in hell!

Neřeším... (Tyjo, já mu ještě nedala přezdívku?!) Mourka.
Neřeším divadlo.
Neřeším rodiče, bratra ani kočku s koťaty.
Neřeším lidi.
Neřeším svoji únavu.
Neřeším svoji poslední lehce děsivou úchylku.
Neřeším nedoupravované fotky.

Mám Muse. A jejich dokonalé texty. A podle mě Matt Bellamy mi ukrad mozek nebo duši nebo oboje. Protože jinak není možné, aby psal stejné věci, které se mi honí hlavou. Nebo které by se mi jí měly honit.

Sním ho.
An.

Další články


Kam dál